Nálezy Ústavního soudu k odůvodnění délky trvání útěkové vazby

V prvním zmiňovaném nálezu, vyhlášeným pod sp. zn. I. ÚS 2208/13, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. června 2013, Ústavní soud zprvu připomíná, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, přičemž k námitkám stěžovatele ohledně důvodnosti vzetí do vazby se již několikrát vyjádřil. Ve stěžejní části nálezu se pak zabývá zejména délkou trvání vazby, přičemž konstatuje, že důvod trvání vazby se přirozeně oslabuje plynutím času. Odkazuje přitom i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle něhož „jestliže závažnost hrozícího trestu lze zpočátku považovat za dostatečný důvod pro vazbu, po uplynutí určitého času je vnímána pouze jako jeden z argumentů.“ Ústavní soud k této části nálezu uzavírá, že „Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu.“ Současně se Ústavní soud ztotožnil s výtkou stěžovatele ohledně kolize odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu s ústavním principem presumpce neviny, když „vyvozování závěrů ohledně morálky či charakteru obviněného ze samotné skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán, je při posuzování existence vazebních důvodů ve vazebním řízení nepřípustné.“ Z důvodů výše uvedených tak Ústavní soud konstatoval porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a čl. 40 odst. 2 (presumpce neviny) Listiny základních práv a svobod.

Ve svém druhém nálezu, vyhlášeném následujícího dne pod sp. zn. I. ÚS 2665/13, kterým bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2013, pak Ústavní soud navazuje na závěry nálezu předchozího. Svou argumentaci navíc rozšiřuje poukázáním na skutečnost, že sám Vrchní soud v Praze dne 11. listopadu 2013 propustil stěžovatele z vazby, přičemž z jeho odůvodnění vyplývá, že skutkový stav zde byl prakticky totožný se skutkovým stavem daným při srpnovém rozhodnutí téhož soudu. Ústavní soud tedy konstatoval porušení základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 (právo na spravedlivý proces) a čl. 8 odst. 2 a 5 (zbavení svobody jinak než zákonným způsobem, resp. nezákonné vzetí do vazby) Listiny základních práv a svobod.