Nejvyšší soud k zástavní smlouvě uzavřené bez souhlasu druhého manžela

K uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§ 39 obč. zák.).

I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení § 151d odst. 1 obč. zák. vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že zástavní smlouva je postižena neplatností z jiného důvodu, k nabytí zástavního práva podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. - jak je nepochybné již z jeho znění - nemůže dojít.

Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jako zástavci oba manželé a nebyl-li podpis jednoho z nich jeho pravým podpisem (a byl tedy na smlouvě „padělán“), nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli (měli být) oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, neboť se jedná o falsum, které - v rozporu se skutečností - jen předstírá vůli druhého manžela dát společné nemovitosti do zástavy, ačkoliv takovou vůli ve skutečnosti neměl, popř. ji neprojevil a ani - protože se uzavření smlouvy nezúčastnil - ji projevit nemohl. V judikatuře soudů byl proto přijat závěr, že zástavní smlouva o zastavení věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví, na níž byl podpis jednoho ze zástavců, kteří jsou manžely, „padělán“, je ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. absolutně neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).

Byla-li by totiž zástavní smlouva absolutně neplatná také proto, že podpis jednoho ze zástavců (žalobkyně), kteří jsou manžely, byl „padělán“, nemůže se postup podle ustanovení § 151d odst.1 obč. zák. uplatnit; takový vznik zástavního práva je možný, jen je-li důvodem neplatnosti zástavní smlouvy pouze skutečnost, že do zástavy byla dána cizí věc bez souhlasu vlastníka.

Z nálezu Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp.zn. 21 Cdo 1033/2012