Nejvyšší správní soud: exekutor nese objektivní odpovědnost za své zaměstnance

Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl, že v řízení vedeném pod sp. zn. Ex 0927/04 exekutor porušil své zákonné povinnosti tím, že v rámci své řídící činnosti nezajistil řádný soupis movitých věcí a v důsledku toho jeho zaměstnanci provedli soupis movitých věcí bez jejich zajištění v bytě rodičů povinné, ačkoliv jim bylo známo, že zde povinná nemá trvalé bydliště a ani zde fakticky nebydlí, a k rodičům dochází pouze na návštěvy.

Soudní exekutor sice může provést soupis na jakémkoliv místě, kde má povinný umístěny své věci, musí však mít konkrétní poznatky odůvodňující závěr, že se zde movité věci povinného nacházejí. V daném případě však kromě poznatku, který uvedla povinná, tzn., že často dochází k rodičům, žádné další indicie v tomto směru neměl a jeho postup nasvědčuje tomu, že se ve skutečnosti jednalo o formu nátlaku na povinnou, aby ji přiměl k plnění. Šlo tak o svévolný a neetický úkon, který šikanoval a postihl rodiče povinné.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí je zejména uvedeno, že při soupisu movitých věcí na tzv. „jiném místě“ musí exekutor postupovat s maximální obezřetností a šetřit přitom zájmy a práva třetích osob, což však v daném případě nebylo splněno, když důvodem soupisu v bytě rodičů povinné byla skutečnost, že exekutor zjistil, že povinná dává často dítě na hlídání rodičům. Před provedením prohlídky by měl mít exekutor postaveno najisto, že se jedná skutečně o obydlí, případně místo podnikání povinného, resp. že lze s velkou mírou pravděpodobnosti očekávat, že se právě tam nalézá majetek povinného. Pokud tak on ani jeho zaměstnanci neučiní, nese za jejich jednání objektivní odpovědnost, jakkoliv se soupisu movitých věcí sám přímo neúčastní.

Celá koncepce činnosti soudních exekutorů je založena na tom, že se jedná o „monokraticky“ koncipované orgány veřejné moci, kde je odpovědností exekutora, koho zaměstnává, jakým způsobem si tyto pracovníky vybírá, jak je školí a organizuje jejich práci (viz zejména § 13 exekučního řádu). V daném případě má však soud postaveno najisto, že se JUDr. V. od činnosti svých zaměstnanců nikterak nedistancoval a nepovažoval je za excesivní, nýbrž že naopak jejich práci hájil a jen pro případ, že by v provádění soupisu majetku u rodičů povinné byla shledána protizákonnost, namítal, že tento byl učiněn bez jeho vědomí. Jinak řečeno, v průběhu řízení soud nezjistil žádnou indicii, z níž by bylo možno dovodit, že zaměstnanci exekutora při provádění předmětného soupisu movitých věcí v bytě rodičů povinné jednali v rozporu s jeho pokyny, resp. že by je nerespektovali.

Z nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. března 2012, sp. zn. 13 Kseo 1/2011 - 109