Nejvyšší soud – okamžité zrušení pracovního poměru kvůli surfování na internetu

Zaměstnavatel okamžitě zrušil pracovní poměr se zaměstnancem z důvodu porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, které spatřoval v tom, že zaměstnanec strávil v rozhodném období více než polovinu pracovní doby neefektivní prací na počítači.

Zaměstnanec se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se sice mohlo stát, že v průběhu pracovní doby použil počítač k jiným než přímo pracovním činnostem, nikdy to však nebylo na úkor plnění jeho pracovních povinností. Později dále namítl, že zaměstnavatel tajně sledoval užívání internetu v rozporu s ustanovením § 316 odst. 3 zák. práce.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 11. 2010, č. j. 4 C 247/2009-67, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce porušil zákaz užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky žalovaného a plně nevyužíval pracovní dobu. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 19 Co 260/2011-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.

V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že soud akceptoval důkaz předložený žalovaným, a to „detailní výpis aktivit login: Burget, za období 1. 9. 2009 - 30. 9. 2009", ačkoli se „ve své podstatě jednalo o skryté sledování zaměstnance, které je v rozporu s ust. § 316/2 zákoníku práce“, a proto je takový důkaz nepřípustný a není možno z něho vycházet. Otázka, jakým způsobem může zaměstnavatel realizovat právo kontroly ve smyslu ustanovení § 316 odst. 1 zák. práce, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena.

Míra ochrany soukromí je u zaměstnance limitována tím, že provádí závislou práci, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. § 316 odst. 1 věta první obsahuje výslovný zákaz pro zaměstnance, aby bez souhlasu zaměstnavatele užívali pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky. Oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu výslovně zakládá věta druhá téhož ustanovení. Kontrola dodržování uvedeného zákazu nemůže být zaměstnavatelem vykonávána zcela libovolně. Protože zákon blíže nestanoví, co je oním „přiměřeným způsobem“ kontroly, jedná se o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom soud patrně přihlédne zejména k tomu, zda šlo o kontrolu průběžnou či následnou, k její délce, rozsahu, k tomu, zda vůbec a do jaké míry omezovala zaměstnance v jeho činnosti, zda vůbec a do jaké míry zasahovala také do práva na soukromí zaměstnance apod.

V projednávané věci se podle názoru Nejvyššího soudu jednalo o kontrolu dodržování zákazu uvedeného v ustanovení § 316 odst. 1 zák. práce a nikoli o sledování soukromí zaměstnance. Byl sledován pohyb žalobce na internetu a na jiných stránkách, aniž by byl monitorován a zpracováván obsah e-mailových zpráv, obsah SMS i MMS, a nebyly činěny záznamy projevů osobní povahy. Míra zásahu do soukromí žalobce (pokud vůbec nějaká) byla zcela zanedbatelná.

Z nálezu Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2012, sp.zn. 21 Cdo 1771/2011.

14. září 2012