Nejvyšší soud k odpovědnosti za nesprávně provedený lékařský zákrok a k promlčení

Soud z provedených důkazů dovodil příčinnou souvislost mezi postupem operatéra a vzniklou škodou. Neshledal ve zjištěných skutečnostech podklad pro závěr o odpovědnosti žalované za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze věci použité při poskytnutí zdravotnických služeb (§ 421a obč. zák.) ani porušení povinnosti podle § 17 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, avšak dovodil, že žalovaná porušila prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a odpovídá žalobkyni za škodu podle § 420 odst. 1, 2 obč. zák. Zavinění shledal ve formě nevědomé nedbalosti, jelikož záměna obou vývodů může být způsobena nemožností dostatečné identifikace v těle pacienta, proto měl operatér vzhledem ke své kvalifikaci a svým osobním poměrům vědět, že může způsobit škodu.

V soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009) se za postup lege artis považuje postup v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup označit za lege artis ve výše vymezeném smyslu. Okolnost, že k takovému pochybení v určitém počtu případů (statisticky) v praxi dochází, na uvedeném závěru nic nemění.

Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba, počátek jejíhož běhu se váže k vědomosti účastníka o vzniku škody a odpovědné osobě. Pojem „dozví se o škodě“ vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu.

Subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění za bolest počíná běžet okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti [srov. § 8 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 440/2001 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C 5789].

Nepostačuje tedy pouhá možnost poškozeného dozvědět se o rozhodných skutečnostech, počátek běhu subjektivní promlčecí doby však není vázán až na okamžik, kdy se poškozený ze znaleckého posudku či lékařské zprávy dozví konkrétní bodové ohodnocení své újmy.

Jestliže se poškozený stane v důsledku škody na zdraví práce neschopným a po skončení pracovní neschopnosti pobírá invalidní důchod, může získat vědomost o rozsahu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti umožňující uplatnění její náhrady žalobou u soudu až poté, co bylo vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl. Do té doby totiž není jisté, zda a v jaké výši mu bude přiznán invalidní důchod, a tudíž ani v jakém rozsahu došlo ke ztrátě na výdělku, aby nárok na její náhradu mohl uplatnit u soudu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 4. 1988, sp. zn. 1 Cz 2/88, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR 1/1990 pod č. 2, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 401/2005, uveřejněného pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen R 36/2007).

Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 3. 1998 byl žalobkyni ode dne 3. 12. 1997 přiznán plný invalidní důchod, přičemž žalobkyně svůj nárok u soudu uplatnila žalobou podanou dne 2. 4. 2004. Posouzení otázky promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku odvolacím soudem tak není v souladu s ustálenou judikaturou, jelikož nárok na náhradu za ztrátu na výdělku při plné invaliditě byl u soudu uplatněn zřejmě po uplynutí dvouleté promlčecí doby.

Z nálezu Nejvyššího soudu ze dne 29.5.2012 sp.zn. 25 Cdo 1981/2011