Nejvyšší soud k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv

Soud prvního stupně přihlížel k možnému střetu práva na svobodu projevu a na čest a důstojnost v čl. 17 a 10 Listiny základních práv a svobod a v tomto směru poukázal na konkrétní nálezy Ústavního soudu, z nichž je zřejmé, že kritiky, myšlenky, hodnotové soudy by v demokratické společnosti měly být jedním ze základních pilířů systému a tudíž by měly být omezovány naprosto výjimečně. Jestliže účastníci jsou v domě ve vzájemném konfliktu, který je přesahuje, a jedním z důvodů je nevhodné a problematické chování žalobce, aniž soud zkoumal, zda právem či neprávem, či jde o souhru nešťastných náhod, dovodil, a to i s přihlédnutím k podstatné okolnosti, že žalovaná si nebyla vědoma obsahu slova a chtěla vyjádřit něco jiného, než řekla, že v dané věci byl pro uvedené hodnocení faktický základ. Neshledal tak neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a žalobu proto zamítl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č.j. 1 Co 32/2009-117 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku zaslat žalobci omluvu.

K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky ovšem jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t.j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle. O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou.

I když se v přezkoumávané věci nejednalo o veřejně činné osoby, není od věci připomenout, že soudní praxe připouští možnost použít v rámci kritiky i relativně ostřejší výrazy provázející výměnu polemických názorů. Nelze však přitom zapomínat, že takto užívané (zhusta značně pejorativní) výrazy jsou ve své podstatě koncentrovaným kritickým hodnocením osoby, vůči níž jsou zacíleny. Proto i v takovémto případě je zcela nezbytné, aby takovéto hodnocení mělo svůj základ v příslušných objektivně existujících skutkových okolnostech, protože v opačném případě by se jednalo o případ neoprávněné kritiky. Z tohoto zorného úhlu však odvolací soud věc důsledně neposuzoval.

Z nálezu Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2012, sp.zn. 30 Cdo 3024/2011