Nejvyšší soud k odškodnění nemajetkové újmy

Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000,- Kč za újmu způsobenou v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 249/2006, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka trestního stíhání v délce 6 let byla nepřiměřená, přihlédl k významu řízení pro žalobce a ke skutečnosti, že se žalobce snažil podáváním procesních návrhů další pokračování trestního stíhání zvrátit. Za přiměřené zadostiučinění stanovil částku 15.000,- Kč za rok řízení, celkem tedy 90.000,- Kč.

Za dovolací důvod označil dovolatel nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce především uvedl, že soudy nesprávně posoudily jeho návrh co do výše přiznaného plnění proto, že posuzovaly uplatněný návrh pouze v kontextu délky trestního řízení a nikoliv již co do přímého dopadu na žalobce.

Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).

Úkolem soudu proto bylo, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více.

Z nálezu Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011