K ochraně dobré víry nabyvatelů majetku SJM pouze od jednoho z manželů.

Jak z výše uvedeného vyplývá, právní úkon učiněný jedním z manželů, kterým došlo k porušení pravidel obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů ve smyslu ust. § 145 odst. 2 obč. zák., není postižen absolutní neplatností, nýbrž se ve smyslu § 40a obč. zák. považuje za právní úkon platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá, je v takovém případě zapotřebí zvažovat poskytnutí ochrany nabytých práv nabyvateli jednajícímu v dobré víře.

I když důsledkem (po právu) dovoláním se relativní neplatnosti právního úkonu je neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od tehdy), je – s ohledem na (dosah) princip(u) ochrany nabytých práv – zapotřebí mít na paměti, že zatímco v případě absolutní neplatností postiženého právního úkonu nikdy nedošlo k založení, změně či zániku příslušného právního vztahu, v případě tzv. relativně neplatného právního úkonu práva a povinnosti z něho vznikly, byť v důsledku následně učiněného jednostranného adresovaného hmotněprávního úkonu (ex tunc) zanikly.

Bylo by však očividně v rozporu s principem právní jistoty a ochranou nabytých práv v dobré víře apriori odmítnout ochranu těm nabyvatelům, kteří při uzavírání předmětné převodní smlouvy (objektivně) nemohli ani při dodržení náležité opatrnosti vědět, že převáděné nemovitosti nejsou (pouze) ve vlastnictví prodávajícího (byť ten byl jako jejich výlučný vlastník evidován v katastru nemovitostí a z pozice vlastníka také vystupoval vůči nabyvatelům), nýbrž že tvoří společné jmění převádějícího a jeho manželky (která naopak mohla před předmětným převodem právem předvídaným způsobem dosáhnout zápisu v katastru nemovitostí o tom, že nemovitost je ve společném jmění), a že tedy přistupují k uzavření tzv. relativně neplatného právního úkonu, jehož neplatnost nastane v případě, že se této neplatnosti (právně relevantním způsobem) dovolá manželka převádějícího.