O otázce promlčení zástavního práva v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky

Nejvyšší soud se ve svém rozsudku spis. zn. 29 Cdo 1053/2009 ze dne 31. 5. 2011 vyjádřil ke vztahu zástavního práva a pohledávky, kterou toto právo zajišťuje. Tímto navázal na svou poměrně bohatou a ustálenou judikaturu, (ke srovnání viz rozhodnutí uvedená níže), když uvedl, že zástavní právo, byť je ze své povahy právem věcným, nemůže být považováno za majetkové právo, neboť nezakládá samo o sobě nárok na majetkové plnění – slouží pouze k zajištění již existující pohledávky

Zároveň však není vyňato z režimu obecného ustanovení § 101 Občanského zákoníku, podobně jak je tomu například u práva vlastnického, a podléhá tudíž běžné tříleté promlčecí době. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§ 110 odst. 1 věta první Občanského zákoníku); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§ 110 odst. 1 věta druhá Občanského zákoníku).

Promlčení zástavního práva se přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, i když jím byla zajištěna pohledávka ze smlouvy o úvěru nebo z jiného obchodního závazkového vztahu (srov. např. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu spis. zn. 21 Cdo 681/2006, 682/2006).

2. září 2011